O Terince z Jakobína - navštivte Národní divadlo

Psal se 12. únor 1889, když měla v Národním divadle svoji premiéru Dvořákova zpěvohra Jakobín, kde jednou z postav je i Terinka, dcera učitele Bendy. „Úspěch byl mimořádný a zájem trvalý,“ hlásal dobový tisk. A právě v této době, kdy si Dvořák tolik zakládal na svém prostém českém muzikantství, se rád vracel ve vzpomínkách do dob svého mládí, prožitém ve Zlonicích mezi obyčejným venkovským lidem, ve styku s dobrým učitelem a nadšeným muzikantem Antonínem Liehmannem a jeho nejstarší dcerou Terinkou (*1840), spolužačkou, kamarádkou, a konečně i mladistvou Dvořákovou láskou.

Zpívali a hráli spolu ve škole, v kostele a při různých slavnostech – zprvu v obsazení klavír a housle, později klavír pro čtyři ruce. Hudba lidi sbližuje – ovšem od počátku bylo jasné, že tato láska k oltáři nepovede. Existenční podmínky Dvořákovi ještě dlouho takové úvahy nedovolovaly, vztah mladých lidí přesto nezměnil ani Dvořákův odchod na varhanickou školu do Prahy. Na prázdniny se totiž vracel domů do Nelahozevsi a pravidelně vypomáhal strýci v řeznictví v nedalekých Zlonicích, kde žila i Terinka.

Byla to dívka půvabná i chytrá, ohlíželi se po ní proto různí nápadníci, leč ona zůstávala věrná Dvořákovi. Ten, před svým dalším odchodem do Prahy, napsal do jejího památníku:

Když si někdy v různé době

trudem zastřeš pohled svůj,

tenkrát pomni, dívko, sobě,

to psal věrný přítel Tvůj!

Ve Zlonicích, 18 7/9 1858, A. L. Dvořák

Rok nato ukončil Dvořák studium na varhanické škole, žel, varhanické místo nedostal, a protože hospodářská situace celé rodiny byla stále velmi tíživá, živil se mladý varhaník hodinami klavíru a hraním v Komzákově kapele. Jeho návštěv ve Zlonicích ubývalo a ženit se stále nemohl. Léta běžela, a tak si jeho Terinka vzala dne 12. ledna 1864 ve zlonickém kostele hospodářského správce Gabriela Čapka. Postupně se však ukazovalo, že to byl sňatek „z rozumu“, vždyť i ohlášky byly „jednou zatřikrát“ a se svatbou se spěchalo. Ona vyrůstala v prostředí plném hudby a zpěvu, laskavosti a rodinné pohody, a stále měla hluboko v srdci svého Antonína – manžel byl jiný; neúprosně šel za svým cílem, třeba i na úkor své rodiny. Dvě různá založení, málo společných zájmů – nutně muselo docházet k neshodám.

Dvořák byl v té době už violistou Prozatímního divadla a autorem některých menších skladeb. Do Zlonic jezdil ještě méně – svatba Terinky nezůstala u něho bez citové odezvy a on se těžce loučil se svou první a velikou láskou. Nemohl se smířit s tím, že ji navždy ztratil. Gabriel Čapek převzal roku 1873 místo ředitele velkostatku hraběte Pálffyho v Březnici. Životní úroveň rodiny byla sice dobrá, ale neshody v ní pokračovaly. Výhled na usmíření manželů Čapkových nebyl, a tak došlo v roce 1901 v Písku k rozvodovému stání, a po roce pak k události, na tehdejší dobu velmi neobvyklé, k rozvodu. Skončilo manželství, ve kterém se od počátku střetly dvě naprosto rozdílné povahy, které nedošly nikdy ke vzájemnému pochopení.

Terinka pak žila léta v Praze, a když touha přemohla dávný zvyk, odešla na stará kolena ke své vlastní krvi - dceři Marii Seykorové do Spáleného Poříčí. Zde pak v klidném a přívětivém prostředí prožívala zbytek života. Často se vracela k prožitkům svého mládí, ráda vyprávěla o krásném životě ve Zlonicích a o všech známých, ke kterým samozřejmě patřila i její první a největší láska – Antonín Dvořák.

Zemřela 17. března 1917 a její dcera k tomu poznamenala: „V šest hodin jsme ji slyšeli hrát a v sedm hodin se zvonilo k večeři. Když nepřišla, šla pro ni dcera a nalezla ji u piana mrtvou. Naposled hrála svoji oblíbenou píseň „Se srdcem divno hrát.“ Terezie Čapková, rozená Liehmannová, Terinka z Jakobína, byla pohřbena na hřbitově ve Spáleném Poříčí. Od těch dob každý rok, v den výročí její smrti, je prý možné slyšet nad hrobem skřivánka, který smutně pěje nad nešťastným životem Terinky a nad její nenaplněnou láskou. Varuje tak všechny milence, že s láskou není možno otálet. Třeba se pak už nikdy nenaplní.

Zřejmě už dnes nelze s určitostí zjistit, zda to byl záměr, ale některé podrobnosti libreta jako by libretistka Marie Červinková-Riegrová přímo opsala z Dvořákova pobytu ve Zlonicích. Postava venkovského učitele Bendy svou typologií přesně odpovídá skutečnému Dvořákovu učiteli Liehmannovi, až na silný sklon ke konzumaci alkoholu, což je okolnost, která se v opeře pochopitelně nevyskytuje. Scéna, ve které Jiří s Terinkou zpívají dueto, odpovídá mladistvé lásce Terinky a Dvořáka.

JIŘÍ:

Pohleď mi do očí,
podej mi ruku,
ztiš slovem jediným
v mém srdci muku!
Úzkost mne veliká
o tebe souží,
kéž srdce uslyší,
co slyšet touží.
Jestli mne v lásce máš,
kdy mi to zjevíš?

TERINKA:

Můj milý, ty se ptáš,
cožpak to nevíš?
Já neptám se, proč mám se ptáti?
Co říci můžeš, vím to, vím.
Vždy na to myslím, o tom sním,
čtu v očí tvých, jak rád mne máš,
to mlčky zjevíš!
Mám ráda tě - tak dlouho již!
A ty se ptáš, ty netušíš?
Co z očí jsi mi nevyčet,
jak mohu tobě povědět,
jestli to nevíš!

Dům, kde Terinka žila v závěru života a kde zemřela, slouží dnes coby Dům pro seniory U Terinky, a nese tak jméno své slavné někdejší obyvatelky (náměstí Svobody 122, Spálené Poříčí). 

Zdroj: Karásek, V.: Po stopách Terinky z Jakobína, Spálenopoříčský zpravodaj, č. 6-7, Spálené Poříčí - červenec 2004.

Fotografie: archiv Ivany Pasekové, IC Spálené Poříčí

Operu Jakobín uvádí Národní divadlo v Praze dne 9. dubna a 17. dubna 2022. Odkaz ZDE 

Fotografie Terinky - rok 1903

Hrob Terinky ve Spáleném Poříčí

Rodinná fotografie - Terinka dáma v černém uprostřed (v závěru života)

Árie Terinky

Ach bože, božínku,
ach bože, jaké je to pro mne utrpení,
že ty, můj tatínku,
nemáš pro lásku mou pochopení.
Měl by jsi rozum mít,
jak si mám starce vzít,
ten mne svou láskou mučí!
Vždyť stará píseň učí:

Na podzim v ořeší
láska již netěší,
láska, ta patří jen pro mladý svět,
jen z jara ten pravý vydává květ!
Vždyť z toho starého
jde na mne mráz,
a z mého Jiřího
jde slunce jas!
Z očí jeho na mne oheň jen sálá,
jak bych na výsluní mile se hřála,
darmo mne tatínek, darmo mne souží,
mé srdce věrně jen po Jiřím touží!
Ach jak mne to blaží, to milování,
ó, kéž by trvalo až do skonání!

Ach, jak mi teskno jest,
marně ho ždáti,
já přece doufala,
že se zas vrátí.
On odešel, aniž tuší,
že bych s ním mluvila tak ráda,
svůj žal mu svěřila tak ráda,
vždyť mám celou duší jej tak ráda!