555 let Jednoty zelenohorské

28. listopadu 1465 došlo k ustanovení tzv. Jednoty zelenohorské, připomeňme si tyto události v následujícím článku:

Když v polovině března 1434 dorazil do Prahy posel a přivezl z Basileje zamítavou odpověď na požadavky českých kališníků, bylo zřejmé, že válkami zmítající oslabenou zem čeká zanedlouho rozhodující bitva mezi katolickými královskými vojsky a husity. Došlo k ní 30. května téhož roku na polích u obce Lipany nedaleko Českého Brodu, kdy se taktickým manévrem podařilo nakonec husity rozprášit. To mělo za následek uzavření kapitoly husitské revoluce, neznamenalo to však zdaleka porážku husitských Čech. Následná rozpolcenost obou znepřátelených stran trvala nadále, i když roku 1436 došlo na jihlavském sněmu ke slavnostnímu vyhlášení kompaktát (určité výhody pro pod obojí víru, například její tolerování) následně pak i k uznání císaře Zikmunda Lucemburského za českého krále. Ten se po vykonání okázalé popravy Jana Roháče z Dubé a dalších 52 stoupenců „Žižkova programu” raději rozhodl odejít do Uher, ale cestou ve Znojmě zemřel (9. prosince 1437). Lucemburský rod jím vymřel po meči a Zikmundovou dědičkou se stala jeho jediná dcera Alžběta, provdaná za Albrechta Habsburského. Ten byl také katolickým i částí husitského panstva přijat za českého krále, avšak dva roky na to nečekaně zemřel na úplavici. Až po Albrechtově smrti se královně-vdově narodil syn Ladislav (odtud Pohrobek).

Dne 20. června 1440 proběhla v Praze další královská volba, jíž se účastnilo celkem 46 volitelů (18 pánů /mezi nimi i zelenohorský pán Hynek Krušina ze Švamberka/, 14 rytířů a 14 měšťanů). I když jednohlasně zvolili bavorského vévodu Albrechta (synovce královny Žofie, manželky krále Václava IV.), ten svatováclavskou korunu nepřijal. Tehdy nastalo v naší zemi bezvládí. Vládu si po jednotlivých krajích rozdělily jednotlivé šlechtické a mocenské skupiny prostřednictvím zmiňovaných landfrídů. Mezitím roku 1441 pojal husitský hejtman Jiří z Poděbrad za manželku Zdeňkovu příbuznou Kunhutu ze Šternberka.

22. června 1448 se ustavily čtyři sjednocené východočeské landfrídy v Jednotu poděbradskou a do jejího čela byl zvolen Jiří z Poděbrad. Ten se následně pokusil ukončit rozpolcenost v zemi, když se už zmiňovaným nenadálým nočním přepadem zmocnil 3. září 1448 Prahy, přičemž nechal uvěznit předáky patriciátu a zároveň i nejvyššího pražského a karlštejnského purkrabího Menharta z Hradce, kdysi stoupence kališníků. Tímto krokem fakticky převzal Jiří v Čechách moc a právě nyní odmítl Menhartův syn Oldřich z Hradce vydat Karlštejn Jiřímu z Poděbrad a zároveň nechal převézt svatováclavskou korunu na Velhartice. Menhart ve vazbě vážně onemocněl a po propuštění 3. února 1449 zemřel. Reakcí na jeho smrt bylo svolání protivníků Jiřího z Poděbrad do Strakonic, kde byla 8. února 1449 založena tzv. Jednota strakonická. Na základě smlouvy uzavřené roku 1451 mezi Hynkem Krušinou z Lichtenburka získal Jiří z Poděbrad za 23.400 grošů statky Frankenštejn, Kladsko a Münsterbersko (vše na teritoriu nynějšího Polska). Katolická strana se v obavách před růstem Jiřího vlivu marně snažila celé transakci zabránit. 27. dubna 1452 byl Jiří z Poděbrad zvolen českým sněmem na dobu dvou let za zemského správce, ale tuto funkci vykonával, jak již bylo výše uvedeno, i přes vládu nezletilého Ladislava Pohrobka, který usedl teprve ve svých třinácti letech roku 1453 na český trůn, když mu předtím sám Jiří ochotně vyjednával jeho dědičná práva na českou zemi. Když záhy poté 23. listopadu 1457 Ladislav Pohrobek zemřel na leukémii (soudobá medicína samozřejmě lék na podobnou nemoc neznala), mocenský vliv Jiřího z Poděbrad byl už nezadržitelný.

Dne 2. března 1458 byl na staroměstské radnici v Praze za velké podpory Zdeňka ze Šternberka zvolen jednomyslně českým králem. Poprvé v české historii usedl tak na trůn muž, který nepocházel z panovnické dynastie, nebyl knížetem ani hrabětem, ale pouhým pánem, ba co hůř, byl stoupencem husitství, které bylo většinou Evropy považováno stále za kacířství. I když chtěl být Jiří spravedlivým vládcem katolíků i kališníků, prohlásil papež Pius II. dne 31. března 1462 kompaktáta za zrušená.

Nový papež Pavel II. pak pohnal 2. srpna 1465 Jiřího před svůj tribunál do Říma, kam se český král ve stanovené lhůtě 180 dnů nedostavil. Zatím Jiří neváhal a s podporou své Bratrské jednoty pověřil 26. listopadu 1465 svého švagra pana Lva z Rožmitálu (Rožmitálova sestra Johanka byla druhou královou ženou) vedením okružní reprezentační jízdy po západoevropských panovnických dvorech. Cesta, která skončila až na jaře 1467, měla vylepšit obraz českého soustátí a jeho panovníka v očích evropské veřejnosti a byla vesměs úspěšná, podrobněji je zachycena v knize Václava Šaška z Bířkova: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné až na konec světa. (Pozn.: Amerika byla objevena Kryštofem Kolumbusem až v roce 1492).

Dva dny po odjezdu této mírové mise z Prahy svolal pán zelenohorského hradu Zdeněk ze Šternberka svých patnáct šlechtických stoupenců k jednání u kulatého stolu na Zelené Hoře, jehož výsledkem bylo vydání zápisu, v němž oficiálně ohlásili, (zkráceně): „že vstoupili v jednotu k hájení zemských svobod a svých práv, obvinivše Jiřího z Poděbrad, že tyto svobody a práva potlačuje, že je, pány, nutí k vojenské pomoci, že proti zemskému právu chová sám klenoty, zlehčuje minci, sahá na odúmrtí a o zemských věcech že se s nimi neradí. Vstoupili v jednotu také proto, aby ztracená práva získali. Současně si slíbili věrnost a vzájemnou pomoc.” K zápisu přivěsili všichni zápisníci svou pečeť. Dokument vyhotovený zelenohorským písařem se dochoval dodnes bez některých pečetí v originálu psaný na pergamenu o rozměrech 69×45 cm a je uložen v Národním archivu v Praze.

Kromě vůdce nově ustanovené Jednoty − Zdeňka ze Šternberka, se zelenohorského sjezdu účastnili také: Bohuslav ze Švamberka, Zdeňkovi synové Jaroslav a Jan, vratislavský biskup Jošt, Jan z Rožmberka, Jan a Oldřich Zajícové z Hasenburku, Vilém z Ilburka, Jindřich starší a mladší z Plavna, Děpolt z Rizemberka, Jindřich z Hradce, Burjan z Gutštejna, Linhart z Gutštejna a na Klenové a Dobrohost z Ronšperka, tedy samí přední čeští šlechtici. Zdeněk také pozval jako hosta biskupa Tase Olomouckého, který přítomným přinesl od krále zprávu, že se ten na ně hněvá spíše než za stížné články, především za podobné pikle, které proti němu společně kují. Zelenohorská jednota je také někdy označována za Jednotu panskou. Traduje se, že se tak stalo v tzv. Černém sále, nicméně toto zamecké křídlo bylo pravděpodobně vystavěno až v barokní době, jak dokládají renesanční psaníčková sgrafita vedoucí v přízemí interiérem zámku ještě před místností s Černým sálem v 1. patře. Nová aliance brzy našla spojence ve Vratislavi i dalších katolických a německých městech (Plzeň, Jihlava, Brno, Znojmo aj.) a také u některých dvořanů, kteří předtím zachovávali podporu králi Jiřímu.

23. prosince 1466 uvalil papež Pavel II. na Jiřího z Poděbrad papežskou klatbu, v níž ho prohlásil za kacíře a sesadil jej z trůnu. Plzeň má od té doby ve svém městském znaku dva svázané zlaté klíče a zbrojnoše držícího polovinu černého orla. Tyto symboly získala od samotného papeže právě za svoji věrnost. Po vyhlášení křížové výpravy proti kališnickým Čechám musel i císař Fridrich III. pod tlakem papežské kurie skoncovat se svou neutralitou. 

Proto se 14. dubna 1467 konal na stejném místě druhý sjezd Jednoty, při kterém byla slíbena pomoc císaři proti „husitskému králi” Jiřímu. Ten 20. dubna téhož roku vyhlásil válku Zdeňkovi ze Šternberka, když ten předtím nechal na hradě umučit jakéhosi Juristu, o kterém se domníval, že sem byl poslán samotným králem, aby vypálil Zelenou Horu i městečko Nepomuk, přičemž prý králi na tomto muži hodně záleželo.

Odpovědi na vyhlášení války se český král dočkal o tři dny později, kdy s ním vstoupila Zelenohorská jednota do otevřeného vojenského konfliktu. Domácí odboj i vpády křižáckých hord z německých oblastí král Jiří dokázal až na výjimky potlačit, přičemž Zelenohorská jednota utrpěla několik porážek, především dobyté Šternberkovy hrady. Jen těžko mohla odolávat přesilám královských vojsk, když se nedostavila ani slíbená pomoc zvenčí. Zdeňkovo první polní tažení mu vzalo skoro vše, co měl, zůstala mu jen jeho odvaha a naděje. Před zajetím ho zachránila jen účinná duchovní záštita papežského legáta. Papežovu i Zdeňkovu nabídku na český trůn odmítl ze strachu před Jiřím i polský král Kazimír, i když měl na něj přednostní právo (sestra Ladislava Pohrobka byla Kazimírovo manželkou), alespoň vyjednal mezi oběma znepřátelenými stranami dočasné příměří (od 30. listopadu 1467 do 26. května 1468). Papežský legát Rudolf prohlásil, že čeští věřící jsou oprávněni nabídnout trůn komukoliv, kdo se jim jeví jako vhodným a schopným. Toho obratně využil 31. března 1468 uherský král Matyáš I. Korvín, když vyhlásil, ve snaze kompenzovat své neúspěchy s Turky, nepřátelství Viktorinovi z Poděbrad a tím fakticky i jeho otci Jiřímu, který byl zároveň Korvínovým tchánem.

Matyáš brzy získal pod kontrolu značnou část Moravy a podporovaly ho též vedlejší země Koruny české, což bylo významnou vzpruhou pro Zelenohorskou jednotu. Zdeněk a uherský král se stali důvěrnými přáteli. Zatím Zdeněk ztratil Konopiště a i Korvínovo uherské vojsko bylo 26. února 1469 obklíčeno a jeho vůdci nezbylo nic jiného, než v polospálené chalupě v Uhrově u Vilémova uzavřít s českým králem smír a odtáhnout ze země. Součástí dohody byla i pomoc krále Jiřího při Korvínově kandidatuře na římský trůn, výměnou za zprostředkování dohody s papežskou stolicí. Matyáš Korvín však svůj slib nedodržel a v květnu téhož roku se nechal katolickou opozicí v čele se Zdeňkem ze Šternberka zvolit českým králem. Země dvojího lidu měla nyní také dva krále. V důsledku toho hrozilo zemím Koruny české roztržení.

Sám Poděbrad navrhl, aby se po jeho smrti stal českým králem Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV., což se také 27. května 1471 i stalo. Jeho vládu uznávaly pouze husitské oblasti českého království, zbytek země stále podporoval Matyáše Korvína, váhavě tak činil i císař Fridrich III. Vůdce Zelenohorské jednoty Zdeněk ze Šternberka zůstal věrný katolickému vyznání a Matyášovi Korvínovi až do své smrti ve vídeňském Novém Městě v roce 1476. Tehdy se již Češi začali přiklánět k Vladislavovi. Tušili, že ten vyhoví jejich požadavkům lépe než Matyáš. V čele Jednoty nahradil Zdeňka ze Šternberka Bohuslav ze Švamberka, kterého nový český král Vladislav II. donutil uzavřít mír s císařem, za což byl zajat Matyášem I. Korvínem, který si tak definitivně odklonil přízeň Čechů.

Po tříletém příměří byl 21. července 1479 slavnostně vyhlášen Olomoucký mír mezi Matyášem I. Korvínem a Vladislavem II. Jagellonským, podle něhož měli oba panovníci užívat titulu český král. Vladislav II. měl vládnout v Čechách a Matyáš na Moravě, ve Slezsku a Horní i Dolní Lužici. Došlo také k propuštění Bohuslava ze Švamberka z vazby, když se za něj přimluvil kromě české katolické šlechty také samotný Vladislav II. Toho také papež uznal za českého krále. Proto výsledkem jednání bylo smíření krále Vladislava s Jednotou zelenohorskou, a také zmiňované navrácení statků do rukou Šternberků. Jaroslav jako nejstarší z rodu přísahal poté králi Vladislavu II. věrnost. Po smrti Matyáše Korvína byl 15. července 1490 zvolen uherskou šlechtou Vladislav II. jejich králem, čímž se sice zamezilo nebezpečnému roztržení zemí Koruny české, daní za tento čin byl Vladislavův příslib, že vedlejší země České koruny zůstanou až do výplaty 400.000 zl. součástí uherského království. Tím Uhry získaly převahu nad oslabeným českým státem a hodnost uherského krále byla nadále u Jagellonců a později i u Habsburků na předním místě, stejně jako znak Uher (viz. Rakousko-Uhersko).

V říjnu 1490 pak král Vladislav uzavřel tajný sňatek s Beatricí, vdovou po Matyáši Korvínovi. Vladislav se poté přestěhoval natrvalo z Prahy do Budapešti, a podřadnost českých zemí se tak ještě více umocnila. Na sklonku 15. stol. soupeřily ve střední Evropě dvě významné dynastie, Jagellonci a Habsburkové. Habsburkové ihned využili nezájmu panovníka o naši zemi, správně odhadli její hospodářský význam a strategickou polohu. Mocenské konflikty mezi oběma dynastiemi vyústili roku 1515 podpisem vídeňských smluv, které měl za následek podřízení slabošského panovníka Vladislava II. habsburskému patronátu. Zároveň došlo roku 1515 k uzavření dynastické dohody (kterou dojednával Ladislav ze Šternberka) o sňatcích mezi dětmi krále Vladislava a vnoučaty císaře Maxmiliána (Ludvík Jagellonský se oženil s Marií Habsburskou a pozdější král Ferdinand I. Habsburský s Annou Jagellonskou). 

Po smrti českého a uherského krále Vladislava II. nastoupil na jeho místo teprve desetiletý syn Ludvík, jedním z jeho poručníků byl ustanoven i Zdeněk Lev z Rožmitálu, který měl bdít nad novým vladařem až do jeho dospělosti. V té době se schylovalo k osudové bitvě u Moháče, při které Ludvíkovi neposkytli polští Jagellonci ani vládci dalších křesťanských zemí včetně Habsburků žádnou výraznou pomoc. Když se mladý Ludvík ocitl 29. srpna 1526 tváří v tvář hrozivému osmanskému útoku, trvala bitva necelé dvě hodiny. Při ústupu český král zahynul v dunajské bažině, a protože neměl žádné potomky, usedl na volný český trůn rakouský arcikníže Ferdinand I. Habsburský.

Pavel Motejzík

Prameny a literatura:

Baroch, K.: Dějiny Nepomucka I. díl − Zámek Zelená Hora, Nepomuk 1991

Berndorf A.: Obrazy z dějin Nepomuka, Nepomuk 1992 (2. vydání)

Berndorf, A.: Zelená Hora, Plzeň 1932

Čapka F.: Dějiny zemí Koruny České v datech, Praha 1998

Harna J.: Dějiny Českých zemí I., Praha 1995

Jurok, J.: Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku, Nový Jičín 2000

Kolektiv autorů (dle svazku): Velké dějiny zemí Koruny České I. − XIV. díl, Praha 1999−2002

Kumpera, J.: Dějiny západních Čech I., Praha 2004

Macháček, F.: Plzeň a Plzeňsko v minulosti a přítomnosti, Plzeň 1925

Marčan, A., Šlégl, A.: Politický okres Přeštický I. a II. díl, Přeštice 1905 a 1925

Palacký F., Šternberk Z.: Dějiny rodu Šternberků, Moravský Beroun 2001

Palacký, F.: Dějiny národu Českého v Čechách a v Moravě, Praha 1998 (faksimile vydání z roku 1907)

Sedláček, A.: Hrady, zámky a tvrze království Českého, díl 9. (Domažlicko a Klatovsko), Praha 1893

Šmahel F.: Husitská revoluce 1−4, Praha 1993

Toman, H.: Husitské válečnictví, Praha 1898

Tykal, J.: Minulostí Nepomucka, Nepomuk 1989 (3. vydání)

Vlček, P.: Encyklopedie Českých zámků, Praha 2006

z Bířkova, Š. V.: Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné až na konec světa, Praha 1951

z Březové, V.: Husitská kronika, Praha 1979 (přetisk dobového rukopisu)

Periodika:

Minulostí západočeského kraje VI, Plzeň 1968 (Beneš, F.: Osud zápisu panské jednoty /zelenohorské/ z 28. listopadu 1465)

Minulostí západočeského kraje XVIII, Plzeň 1982 (Čechura, J.: Mikuláš z Husi

a Zelená Hora)

Archivní fondy:

Národní archiv v Praze, Archiv České koruny

Státní oblastní archiv v Plzni, pobočka Klášter u Nepomuku

Městské muzeum a galerie Nepomuk

Národní galerie Praha

Obrazová příloha:

• Faksimilie zápisu Jednoty zelenohorské z 28.11.1465 (NA Praha, AČK, inv.č. 1715)
• Zdeněk ze Šternberka dle Paprockého
• Detail obrazu od V. Brožíka „Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem“ zpodobňující Jiříka a Zdeňka ze Šternberka
• Současný snímek Zelené Hory objektivem Milana Demely