Připomínáme si 50 let od úmrtí Alexandra Berndorfa

Rozhovor s Evou Berndorffovou

Připomínáme si 50 let od úmrtí Alexandra Berndorfa

Text: Pavel Motejzík, převzato z Nepomuckých novin 9/2018

Foto: Uctění památky u hrobu Alexandra Berndorfa v Praze předsedou Mikroregionu Nepomucko a starostou města Nepomuk Jiřím Švecem

Alexandr Berndorf (13. 4. 1889 Nepomuk – 9. 9. 1968 Praha) byl spisovatelem a vlastivědným pracovníkem. Pracoval nejprve jako hospodářský úředník na různých panstvích, později na finančním ředitelství a v rozhlase. Je autorem mnoha veršů, povídek, románů, fejetonů, referátů i článků v novinách. Cenné jsou jeho místopisné publikace a vesměs nepublikované topografické práce, uložené v Městském muzeu v Nepomuku a v archivu Národního muzea v Praze. Nejen pro mě je dodnes velkým vzorem a obdivuji jeho úsilí a práci v oblasti historie regionu, jako oko v hlavě opatruji jednu knihu z jeho vlastní knihovny s množstvím nedocenitelných osobních poznámek. Jeho krásné manželství zůstalo bezdětné. U příležitosti výročí jsem si proto velmi rád popovídal s jeho praneteří, PhDr. Evou Berndorffovou, rodačkou z Nepomuku, žijící dnes v Praze.

Rod Berndorffů (psáno s dvěma f) je spojen s Nepomukem od roku 1809. Co stálo za jeho příchodem do našeho města?

Jindřich Josef Berndorff (15. 5. 1779 – 18. 4. 1842) se narodil v Kolíně nad Rýnem jako nejstarší syn Johanna Viléma Berndorffa (8. 12. 1750 – 11. 2. 1802), kupce a Johanny Amálie Odenbachové (22. 6. 1758 – 18. 6. 1844), dcery kupce, sňatek uzavřeli 10. 7. 1778. Johanna Amália prožila dva roky v Paříži v penzionátu na Sacré Coeur, kde se naučila francouzsky a naučila francouzsky i své děti. Jindřich Josef studoval medicínu na univerzitě v Bonnu, kde se seznámil a spřátelil s jakýmsi Hůrkou, který pocházel z Dobřan u Plzně v Čechách. Od 6. 10. 1794, kdy Kolín obsadili Francouzi, byl Jindřich Josef francouzským občanem a působil jako pomocný lékař ve francouzské armádě. Když jeho snoubenku, která se dívala z okna na pochodující vojáky, zabila zbloudilá francouzská kulka a v téže době mu zemřel otec, rozhodl se dezertovat. Utekl k příteli Hůrkovi do Dobřan. Tady se ho ujala rodina místního řídícího učitele Schöfta. Navázal známost s jeho dcerou Barbarou Kateřinou, ale nemohl sehnat odpovídající uplatnění, aby se mohl oženit. Jednoho dne seděl v hostinci v Plzni a všiml si, že u nedalekého stolu sedí dva šlechtici a rozmlouvají francouzsky o politické situaci. Představil se jim a upozornil je, že jim rozumí. Šlechtice zaujalo jeho chování, vyslechli si jeho příběh a jeden z nich, hrabě Kinský, mu nabídl peníze, aby mohl složit zkoušky z porodnictví a z psychiatrie, které mu chyběly k promoci. Současně dostal nabídku na působení jako zámecký a městský lékař u knížete Colloredo-Mannsfelda, tehdejšího majitele zámku Zelená Hora v Nepomuku. Jindřich Josef tuto nabídku přijal, oženil se s Barbarou Kateřinou v chrámu Panny Marie před Týnem, a když měl upravený byt v Nepomuku, přestěhoval se tam. Z manželství se narodilo sedm dětí, čtyři dcery a tři synové, ale tři nejstarší dcery zemřely v dětském věku (první dvě se narodily ještě v Dobřanech). Do Nepomuka se rodina stěhovala zřejmě roku 1809. Josef Jindřich se nikdy nenaučil česky, ale místní společnosti, mezi niž byli i vlastenci, to nevadilo, protože byl říšský Němec a národnostně velmi snášenlivý. Byl výborným lékařem a zvláště oblíbeným porodníkem. Jeho nejstarší syn Fridrich Ferdinand Josef (narozený 23. 4. 1811) vystudoval práva a působil jako vrchnostenský úředník (justiciár) v Chebu a v Nových Hradech. Oženil se s Karolínou Smrčkovou (26. 12. 1822 – 27. 12. 1888), dcerou vlasteneckého statkáře z Podhůří u Nepomuka 21. 6. 1842), která přinesla do rodiny češtinu.

Na krátko se tedy rod z Nepomuku vytratil, ale brzy se k nám opět vrátil…

Do Nepomuka se vrátil jejich prvorozený syn Karel Fridrich Josef (22. 3. 1845 v Chebu – 4. 11. 1906 v Nepomuku), který vystudoval farmacii na univerzitě v Praze a v Německu a v roce 1883 koupil v Nepomuku dům čp. 72 a zařídil si tam lékárnu. Karel se 15. 9. 1874 oženil s Annou Lindackerovou z plzeňské měšťanské rodiny (8. 5. 1850 – 3. 9. 1913). Její otec Jan Lindacker vlastnil parní mlýn. Manželé měli čtyři syny: Karla, Gustava (zemřel jako čtyřletý na záškrt), Zdeňka (můj dědeček, 1. 3. 1884 – 1. 12. 1946) a  pozdějšího spisovatele, kvůli kterému děláme tento rozhovor, Alexandra. Můj pradědeček Karel zemřel na komplikaci diabetu, když se při stříhání nehtů řízl do nohy.                               

Jako poslední z rodu držel lékárnu v Nepomuku váš dědeček Zdeněk Berndorff, bratr spisovatele Alexandra Berndorfa. Spojení „Berndorffova lékárna“ je dodnes v Nepomuku pojmem, jak na lékárnu vzpomínáte vy?

Můj dědeček Zdeněk zdědil lékárnu po svém otci a pracoval tam až do své náhlé smrti. Naštěstí v říjnu 1946 dokončil studium farmacie jeho nejstarší syn a presumptivní dědic Jiří, který se mohl i přes svůj nízký věk (necelých 25 let) na zvláštní povolení ujmout provizoriátu (vedení lékárny), které zastával až do prosince 1950, kdy byl povolán do armády. Tatínek měl dost zkušeností, protože od maturity v roce 1941 pracoval v lékárně U zvonu, hlavně aby se vyhnul povinnému nasazení na práci do Říše, ale i proto, že se v rodině s jeho studiem farmacie počítalo. Na jeho místo v lékárně nastoupila jeho manželka Blanka, rozená Štumpfová (19. 12. 1921), která také promovala v roce 1946. Vedla potom lékárnu až do roku 1959, kdy jsme se odstěhovali do Prahy. To bylo v srpnu toho roku, když byl tatínek jmenován náčelníkem oddělení zdravotního zásobování a lékárny v UVN a dostali jsme byt ve Strašnicích. Do té doby sloužil na různých místech a domů jen dojížděl. Sňatek mých rodičů se konal 6. 12. 1947.

Jaký byl Nepomuk vašeho mládí?

Moje vzpomínky na Nepomuk v padesátých letech jsou velmi živé. Protože naši rodinu všichni v Nepomuku i v širokém okolí znali a myslím, že měli i rádi, musely jsme se sestrou pořád někoho zdravit. Lékárna a ostatní majetek rodiny (velkostatek Měčín, který zdědila tatínkova matka Věra rozená Kubecová, 2. 7. 1900 – 7. 12. 1975) byly samozřejmě znárodněny, ale staří přátelé se chovali pořád stejně. Maminka, která byla velice inteligentní a vstřícná, uměla lidem poradit, dobře navázala na pověst dědečka Zdeňka. Babička Věra, která se o nás děti během dne starala, byla uzavřená a myslím, že když chtěla, někteří lidé jí nerozuměli a i se jí trochu báli. Byla na svou dobu velmi vzdělaná, zvláště jazykově, uměla perfektně německy, francouzsky a maďarsky, protože část svého dětství prožila v tehdejších Uhrách a měla maďarskou vychovatelku. Velmi pěkně zpívala a dobře hrála na klavír i na varhany. Tím zároveň odpovídám na otázku, zda jsem já hrála na varhany. Neumím to a na klavír jsem hrála jen trochu. Komunisty samozřejmě rodina ráda neměla, což se přede mnou neskrývalo, ale současně jsem od útlého dětství věděla, jak a kde mohu co říct. Ve škole, kam jsem v Nepomuku chodila do čtvrté třídy, se mě na můj názor na tyto věci nikdo nikdy neptal. Dnes se tomu ani nedivím, protože v první třídě mě učila paní učitelka Radilová, ve druhé a ve čtvrté Olga Járová z Vrčeně a ve třetí pan učitel Voltr, který se celý život zabýval meteorologií. Pamětihodné je, že učil v první třídě i mého tatínka. Na všechny tyto učitele vzpomínám s vděčností. Já si dodnes pamatuji na náš dům a mohla bych vyjmenovat, kde stál který kus nábytku. Těšilo mě, že je jiný než ostatní domy, které jsem znala. Zbraně, které visely na schodišti, jsou dnes v Městském muzeu.

Vzpomínáte si rovněž na sochu Františka Palackého z vaší zahrady? V loňském roce procházela v Zeleném Dole obnovou a uvnitř byl nalezen pamětní zápis o její historii…

Na sochu Františka Palackého si pamatuji. Stávala na rozhraní dvora a malé zahrady. Dostala se tam tak, že místní okrašlovací spolek si sochu objednal, a když byla dodána, zdála se její cena pánům příliš vysoká. Nicméně byly v tom patrně i jiné skutečnosti, například to, že Palacký byl evangelík. Pradědečka to rozčílilo, sochu koupil a postavil ji v roce 1892 na svém pozemku. Na zadní straně byl výklenek, do kterého se ukládaly zahradní nůžky, motouz a podobné drobnější pomůcky. Jméno Palackého jsem i proto znala daleko dřív, než jsem se dozvěděla, kdo to byl. Sochu Palackého jsme po odstěhování věnovali městu, které ji později umístilo v parčíku v Zeleném Dole (pozn. redakce: více informací k této soše v Nepomuckých novinách 4/2016 a 8/2017).

Byla jste někdy na zámku Zelená Hora? Pokud ano, jaké vzpomínky na to máte?

Na Zelené Hoře jsem nikdy nebyla, nesmělo se tam, jen občas jsme chodily na nákup do „army“ před vstupem do zakázaného území.

Když váš prastrýc Alexandr Berndorf zemřel, bylo vám 20 let. Podle historických dokumentů to vypadá, že byl v posledních dekádách života ve městě velkou hvězdou, i když už zde mnoho let nežil. Jak na něho vzpomínáte vy?

Alexandr Berndorf byl vždycky v Nepomuku i v okolí velmi oblíbený. Byl vytrvalý chodec a měl v kraji mnoho známých. V padesátých letech býval v Nepomuku v létě vždycky několik týdnů. Pamatuji se, že jsme se se sestrou na něho i na jeho ženu, tetu Bělku, jak jsme jmenovali Alžbětu, vždycky moc těšily, protože s ním byla legrace. Pořád si něco vymýšlel, a když se napil trochu vína, mluvil dost dlouho jen ve verších. Z mé sestry, které byly tehdy asi tři nebo čtyři roky, si utahoval, že když bude jíst pudink, bude koktat. Sestra ho potom vůbec nechtěla jíst. Já jsem si se svým prastrýcem vždycky dobře rozuměla, mluvili jsme o knížkách, které jsem četla. Naše vztahy zintenzívněly, když jsme se přestěhovali do Prahy. Když se dozvěděl, že mám ráda dílo Mikoláše Alše, zařídil, že jsem s maminkou mohla navštívit paní Marynu Svobodovou, Alšovu dceru, a vidět a sáhnout si na stůl „šimlíček“, na kterém Aleš kreslil. Je to pro mě dodnes nezapomenutelný zážitek. Když jsem potom na střední škole měla pololetní prázdniny, vždycky jsem strýčínka Sašu, jak jsme mu říkali, na celý den navštěvovala v jeho bytě v Krejčího ulici 2. Vyprávěl mi o své činnosti ve spolku spisovatelů beletristů „Máj“. Rozcházeli jsme se jen v názoru na pravost „Rukopisů“. On byl o jejich pravosti skálopevně přesvědčen, já mám názor opačný. Ale nikdy jsem to nedala najevo, to se nehodilo. Celá naše rodina si strýčka velmi vážila jako nestora, a proto byl svědkem na svatbách svých synovců a při všech rodinných událostech byl přítomen. V roce 1991 odhalil můj tatínek na jeho (a svém) rodném domě čp. 72 a město po něm pojmenovalo ulici. Myslím, že město si jeho práce váží, jak si to zasloužil, když zpracoval velmi detailně jeho dějiny a popis všech domů.

Jakou knihu od něho čtete nejraději?

Z jeho beletristických prací mám ráda trilogii „V červáncích a jitru našeho znovuzrození“.

Kdo spolu s ním odpočívá v hrobě v Praze na Olšanech, který v loňském roce adoptoval Mikroregion Nepomucko a snaží se o jeho obnovu?

Kateřina Růžičková, rozená Plevová z Vlašimi, nar. 23. 11. 1840, sňatek s V. Růžičkou 26. 9. 1868, babička A. Berndorfové z matčiny strany, Václav Růžička, nar. 14. 2. 1842, dědeček, Marie Růžičková, provdaná Rothbergerová, nar. 17. 10. 1873, zemř.13. 1. 1941, matka A. Berndorfové, Alžběta (zvaná v rodině Bělka), nar. 1. 6. 1898, zemř. 6. 6. 1971, sňatek s A. Berndorfem 30. 12. 1922. O Hynkovi a Antonii Šimanových nemám žádné doklady.

Chcete na závěr něco doplnit?

Připojuji ještě vzpomínku z roku 1959, kdy v dubnu uspořádalo město Nepomuk veřejnou oslavu sedmdesátin A. Berndorfa s jakousi akademií. Bylo to v místní sokolovně a seděla jsem po levici svého prastrýce, takže když už ani on, ani teta nemohli pobrat všechny kytice a drobné dárky, odkládali je ke mně, na což jsem byla moc hrdá. Nebylo mi ještě ani 11 let, ale bylo to nezapomenutelné, stejně jako následující oběd pro pozvané hosty u nás doma. My děti jsme neseděly u stolu, ale pro mě snad nejnezapomenutelnější bylo, když jsem viděla, jak mnozí pánové líbali při odchodu babičce a mamince ruku.

Myslím, že by se nemělo při příležitosti zářijových vzpomínek na mého prastrýce zapomenout na jeho manželku Alžbětu, bez které by strýc nemohl tu obrovskou práci vykonat. Ona to byla, kdo přepsal všechny jeho rukopisy na stroji a ona se starala o chod celé domácnosti. Pamatuji se na ni jako na dámu, která o sobě a své práci nikdy nemluvila a vždycky stála v pozadí, tichá a vyrovnaná, velmi schopná vše vyřídit a postarat se o manžela. Strýček byl totiž extrémně nešikovný, vím, že sám nebyl schopen ani škrtnout sirkou a byl na své ženě v běžném životě plně závislý. Jejich manželství bylo krásné, vím, že po strýčkově smrti tetička hluboce truchlila, a protože nemohla být sama v jejich bytě, byla nějaký čas u nás ve Strašnicích.

Za spolupráci na rozhovoru děkuji Josefu Jírovi. Doporučujeme časopis Vítaný host v Plzeňském kraji – podzim 2018, kde naleznete další informace ze života Alexandra Berndorfa.