5 let nové Zelenohorské madony

Měří zhruba půldruhého metru a z její krásy se prý tají dech. Snad proto je její osud tolik působivý. Málokterá mariánská soška toho totiž zažila tolik, co ona. Přinášíme příběh zelenohorské madony v souvislosti s výročím 5 let od výroby moderní kopie sochy pro Zelenou Horu.

Gotická socha Madony stávala prý již na hlavním oltáři skvostného mariánského chrámu v cisterciáckém klášteře pod Zelenou horou a právě u ní si měla matka Johánka z Pomuku vyprosit narození tolik očekávaného dítěte, pozdějšího významného světce sv. Jana Nepomuckého. Po vypálení konventu husitskými bojovníky se pak lipová plastika musela stěhovat do kostelíka sv. Vojtěcha na Zelené Hoře u Nepomuku (dnešní presbytář stávajícího kostela). Do míst, ze kterých údajně svatý Vojtěch požehnal české zemi sužované suchem. Záhy nato se obloha zatáhla hustými mraky a spustil se blahodárný déšť. A i když je z hlediska umělecko-historického dřevořezba datována až do 2. pol. 15. století, víme, že umělecká úroveň kláštera byla na průkopnické úrovni. V dnešní obci Klášter se dosud setkáváme například s prvním gotickým portálem v Čechách, ve kterém se ještě mísí románské prvky.

Legendy o této soše jsou opravdu neskutečné, tím spíše, že jsou mimořádně staré, a v tomto případě většinou platí pořekadlo, že „na každém šprochu je pravdy trochu“. Některé zkazky označují sochu za ochranitelku zdejšího kraje a lidu, jiné hovoří například o vzácných perlách z nedalekého rybníka Klejnot, které ji měly ozdobit. Ve druhé polovině 16. století, v dobách, kdy zlotřilí bratři ze Šternberka, kteří vyznávali protestantskou víru, hodlali sošku spálit, ocitla se ta druhého dne neporušená zpět na hlavním oltáři. Když přikázali katovi, ať do sochy zatne svoji sekeru, jeho ruka zchromla tak, až pokroutila dřevěné topůrko, jak dodnes můžeme na originálu pozorovat. Tím se stala naprosto unikátní a jedinečnou na světě. Snad se tak událo u nicovského kostela, kde byla socha uložena, aby nedošlo k jejímu zničení, jako se v té době stalo s téměř všemi oltáři a 35 vzácnými kostelními obrazy z nepomuckého kostela sv. Jakuba. Zlotřilí bratři ze Šternberka zemřeli do jednoho nepřirozenou smrtí, nezanechali po sobě dokonce ani žádného potomka, jejich kruh se uzavřel. Tím však příběh sochy zdaleka neskončil.

Jediným katolíkem ze čtyř bratrů Šternberků byl Ladislav, který byl schopným vojevůdcem a velitelem císařských vojsk, ležících v Uhrách u Rábu a bojujících s Turky (1593−1606). Údajně si s sebou do boje bral i zázračnou sošku Zelenohorské madony, která mu vždy pomohla k vítězství. Tehdy museli Nepomučtí i obyvatelé dalších Ladislavových vsí posílat do války nejen zvířata a obilí, ale především své mladé muže. Vojenská služba byla v té době doživotní a i ti šťastnější se málokdy vrátili domů v pořádku, většina z nich padla či byla zmrzačena ve válce v cizí zemi a za zájmy cizích pánů. Na jejich počest jsou dodnes v Nepomuku vystavěna Turecká boží muka. Ladislav ze Šternberka prohrál před klíčovou bitvou (roku 1603) sochu Panny Marie v kartách s polským plukovníkem Petrem Turnoffským, jehož raněný kůň se zázračně uzdravil a donesl svého pána spolu se sochou až k jeho domu. Ten ji pak (pravděpodobně proto, že jeho choť byla protestantské víry) věnoval v témže roce Pateru B. Daumiusovi, který ji v roce 1607 umístil do kostela svatého Jeronýma ve Vídni. O sto let později tam pro ni byl zřízen nynější hlavní oltář (autor Andrea Pozzo). Jen v letech 1628 – 1648 je zaznamenáno v souvislosti s madonou na 308 zázraků. Privilegována byla papežem Urbanem VIII. a uctívána několika císaři. Často byla brána do bitev, kde pomáhala k vítězstvím (např. v bitvě u Kolína roku 1757). Pro schopnost ochránit město před požárem se stala patronkou Vídně. Na deset tisíc kopií jejích obrazů bylo rozděleno po celé metropoli, aby ji chránila před ohněm. Její moc byla využívána pro léčení nemocných částí těla, poruch zraku, hlavy a při utrpení dětí. Ve zvláštní zbožnosti byla zejména v dobách vídeňských morových epidemií (1679, 1713).

V pobělohorské době chtěli obyvatelé Nepomuku a okolí získat sochu zpět, což se bohužel nezdařilo. Po dokončení zelenohorského chrámu zasvěceného Panně Marii Nanebevzaté a sv. Vojtěchovi (r. 1688) proto byla spolu s oltářem zhotovena její volná kopie uměleckým truhlářem a řezbářem bratrem Filipem od sv. Heřmana ve Lnářích (zřejmě kolem roku 1711 z vůle Kláry z Maltzanu, vdovy po Václavu Vojtěchovi ze Šternberka). Poté byla dotýkána ve Vídni soškou pravou a následně dopravena na Zelenou Horu. Opět neměla lehký osud a v roce 1952 musela být po příchodu armády převezena ze zámku do kostela sv. Martina v Neurazech, spolu s oltářem a dalším vybavením kostela. V roce 2005 byl interiér kostela sv. Martina vyrabován. Socha jen zázrakem nebyla zcizena – na rozdíl od oltářní sochy sv. Jana Nepomuckého. Panně Marii Zelenohorské je také zasvěcena Šternberská kaple na Svaté cestě (Via Sancta) z Prahy do Staré Boleslavi.

V zelenohorském kostele se 2. srpna 2014 konala po více než šedesáti letech mše svatá - i zde padlo nejedno přání, aby se do nyní zcela pustého kostela navrátila duše Zelené Hory, za kterou je socha Panny Marie Zelenohorské se sekerou označována. Byla zažehnuta jiskřička naděje, a naděje se přeci skládají ze záblesků. Hlavním iniciátorem myšlenky byl tehdejší nepomucký farář P. Vítězslav Holý, i když je dle jeho slov originál jen jeden – ten v nebi. V úvahu nepřicházel návrat původní plastiky z Vídně, neboť ta je dodnes jednou z nejvíce uctívaných mariánských sošek v celém Rakousku. Neuvažovalo se z mnoha důvodů ani o převozu barokního oltáře s volnou replikou sochy zpět z Neuraz. Nezbývalo proto než uvažovat o nové, již třetí soše pro zelenohorský kostel, a to v současném uměleckém pojetí, coby odkaz našich generací dalším pokolením. V ideji, která má svou strukturou zároveň pomoci podpořit i duchovní přesah uměleckého díla, přimět k návštěvě Zelené Hory i mladou generaci.

Projekt se podařilo realizovat díky spolupráci Mikroregionu Nepomucko s Římskokatolickou farností Nepomuk a obcí Klášter, finančně podpořen byl také ze strany Plzeňského kraje v rámci slavnostního zahájení regionální linie projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015. Madona, vytvořená významným místním sochařem a umělcem Václavem Česákem a odlitá v bronzu ve slavné norimberské dílně, která odlila i sochu Karla IV. na Křižovnické náměstí v Praze, se stala staronovým symbolem tohoto kdysi významného poutního místa. V červnu 2015 byla také dotýkána ve Vídni svojí originální zázračnou a 3. července 2015 proběhla na zámku významná inaugurační slavnost. V roce 2017 byl dokončen pěti metrový oltář ze zrcadlového nerezu rovněž od Václava Česáka, do kterého byl zasazen základní kámen z kláštera v Ebrachu, odkud na Nepomucko přišli i první mniši cisterciáci. Na oltář se přes Nadaci ERA vybralo od místních obcí, firem a obyvatel téměř 300 tisíc korun. Všichni dárci nad 2500 Kč jsou dodnes uvedeni u otláře.

Tento čin byl zároveň dokladem nezmaru lidského úsilí, které nehodlá vzdát boj za výrazný symbol svého kraje, a již potřetí v historii obnovuje to, co bylo zdánlivě ztraceno. Věříme, že se spolu s Madonou a oltářem podaří do kraje vrátí i ona dobrá duše spojená také s obnovou zámku, který je významným panským sídlem našich dějin, kde byl nalezen Rukopis zelenohorský, ustanovena odbojná katolická Jednota zelenohorská a kde se také odehrává děj zfilmovaného románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni.

V kostele jsou slouženy příležitostně mše svaté, nejbližší proběhne 16. srpna 2020 v 11 hodin. Zámek Zelená Hora včetně kostela bude přístupný od 13. června do konce srpna vždy od pátku do neděle.

Žehnání oltáře biskupem Mons. Radkovským v roce 2017 / foto Pavel Jiran

Detail madony / foto Pavel Jiran